Recenze | Vivobarefoot Gobi

Obarvené Vivobarefoot Gobi

Další z mé výbavy barefoot bot jsou Vivobarefoot Gobi. Mám je asi rok a půl. Jsou kožené a původně měly světle modrotyrkysovou barvu. Jenže to byla taková hrubá kůže, ne lesklá, možná je to broušená kůže (nevím přesně, jak se jmenují typy kůže.) No a v té světlé barvě byla naprosto neudržitelná v čistém stavu. Pořád na tom byly fleky, otisky dětských bot, psích tlap nebo pneumatik odrážedla. Nešlo mi to vůbec umýt, vyzkoušela jsem hodně metod, ale vůbec to nešlo dolů. V jednom z pokusů jsem je dokonce vzala žlučovým mýdlem. Můžu doporučit tohle rozhodně nedělat. Špína zůstala a původní barva bot vybledla o několik stupňů. Asi by bývalo pomohlo je jako nové hned něčím naipregnovat nebo natřít, nevím.

No a tak jsem je obarvila. Máme pod barákem skvělý obchod, kde mají skoro všechno, zpracovávají kůži a dělají spoustu dalších věcí a mají právě i barvy na kůži. Koupila jsem si tmavě šedou, i když zpětně si myslím, že jsem mohla vybrat o odstín světlejší. Ale nevadí, žádné stopy už na nich nejsou vidět, takže účel splněn. V balení je lahvička a malá molitanová houbička. Trochu barvy se nalije na houbičku a tou se nanáší na botu. Prý je lepší udělat dvě tenší vrstvy než jednu tlustou. Já jsem udělala jenom jednu, protože už jsem je potřebovala nosit, ale některá místa nejsou dobře krytá a připadá mi, že někde se ta barva i trochu odřela. Takže je čeká další nátěr.

Gobi jsou nejširší Viva, které mám. Moje velikost 42 má šířku   cm a délku   cm. Stahují se tkaničkou nahoře až kolem kotníku, a tak mi ze začátku nebyly moc příjemné, byly fakt široké. Ale já jsem se je taky snažila přesvědčit, že je nebudu muset rozvazovat a zavazovat, že bude stačit obouvání lžicí. A taky jsem je nosila bez vložky. Pak jsem vrátila dovnitř vložku (protože mi v nich byla i zima bez té vložky, s ní už ne) a začala jsem je pořádně utahovat a už je to dobrý. Teď už jsou fakt pohodlné a nosím je často.

Mají už ale nějaké vady. Vzadu u paty se začal párat vrchní šev, je tam teď volné, asi 1 cm velké oko. Dost se jim ošoupal ten spodní lem, kde podrážka přechází v kůži, a jak jsem je obarvila, tak to teď ještě víc vynikne. Přemýšlím, že to nějak obarvím, třeba lihovým fixem... A začaly se jim trhat šněrovadla. To se dá samozřejmě vyměnit, ale pochybuju, že seženu tuhle barvu.

Nosím Gobi každý den, jsou pohodlné a praktické. Akorát že se mi úplně nelíběj. Líbí se mi na obrázku a na ostatních lidech, ale ty moje se mi na mně nelíběj. Připadají mi permanentně špinavé a ošoupané. Možná je to mojí špatnou péčí, ale čistit je po každém použití nedokážu. Zkusím je ještě jednou natřít a i tu spodní gumu, snad jim to pomůže. Ale jak ony jsou i takové široké, tak mi na mých úzkých nohách nepřipadají moc hezké a ženské. Jak to tak píšu, jdu s nima něco udělat. Věřím, že to půjde napravit, dám jim ještě šanci.

Svršky | Oblečení na kojení a Fb skupina

A je to tady, dneska vám prozradím cíl mého seriálu o svršcích. Je to kojení. Eduarda kojím 2 roky a 4 měsíce a ještě nějakou dobu určitě budu a pak snad budou další děti. Takže moje kojící období bude trvat roky. Jsem za to ráda, kojení je skvělý a nedokážu si představit, že to moje dítě nebudu kojit. 

Jde o to, že když kojíte, nemůžete si na sebe vzít cokoliv. Musí to být prsodostupné. Asi každá si dokážete představit, že chodit 10 let v bavlněných tričkách pro kojení není žádná módní pecka. A tak se kojící matka musí naučit rozlišovat oblečení podle toho, v čem to půjde a v čem ne. 

Kojící matky se dělí na dva tábory: zvedačky a stahovačky. Zvedačky, jak již název napovídá, zvedají jakoukoliv vrchní část oblečení, aby se dostaly k prsu. Dobré je nosit pod svrchní vrstvou třeba kojící tílko, takže nemáte holá záda a neukazujete holý pupek. A pak si nahoru můžete vzít jakýkoliv svršek, jenom šaty nejsou pro zvedačky ideální (ale i to jde, pokud si pod to vezmete ještě jedny upnuté kratší šaty.) Zvedací styl však není ideální pro nošení dítěte v šátku nebo nosítku, vyhrnout svetr nahoru není nic snadného a vrátit ho zpátky je skoro nemožné.

Já jsem stahovačka. Preferuji přístup vrchem. Je to mnohem snazší a pohodlnější. Jen na to člověk musí myslet, když vybírá oblečení, nemůžete si vzít jakékoliv tričko, svetr nebo nedejbože rolák. Základní kousky šatníku stahovačky jsou:

• svetr na knoflíky, pár jich rozepnu a je to venku
• jakékoliv košile, stejný princip jako u svetrů a většinou pod nima nosím nějaké tílko nebo tričko
• trička s výstřihem do véčka, dostatečně pružné nebo s dostatečně hlubokým výstřihem
• většina letních tílek a šatů na ramínka jde taky bez problémů stáhnout

No a tam asi končíme. Dál to není zas tak jednoduché, jak by se zdálo. Například vybrat šaty není žádná sranda. Spousta krásných šatů je prostě prsonepřístupných. A proto je tu tento můj seriál o svršcích vhodných na kojení. Budu sem dávat tipy na hezké věci, v kterých se dá kojit, ale taky jednoduché úpravy, kterými se nevhodné svršky stanou vyhodnými a krásnými. Těším se na to, některé kousky už jsou v procesu přeměny, tak se můžete taky těšit.

Tyhle šaty mám ze sekáče, je to španělská značka Hoss, která šije drahé kousky přímo ve Španělsku. Mají kšandy, které jsou na třech knoflících. Jeden velký, který je vidět dole, a pak dva schované, které se dají snadno odepnout, vrchní díl se odklopí a je to.

Ta věc, co mám v ruce, je ovladač na foťák.

A také jsem na Facebooku založila skupinu Dá se v tom kojit? (odkaz zde) Tam budeme moct sdílet tipy, triky a inspiraci. A taky prodávat a nakupovat oblečení vhodné na kojení z druhé ruky. Takové skupiny ve světě už existují a jsou hodně populární. I matky totiž můžou být hezky oblečené a cítit se dobře. Tak přijďte! (Skupina je uzavřená, příspěvky nebudou vidět pro lidi, které v té skupině nejsou.)

Fallas ve Valencii

Tento týden se ve Valencii konají nevětší místní slavnosti Fallas. Je to velké, barevné a hlučné. Je tu spousta lidí. Přijíždí mraky turistů. A většina normálních obyvatel Valencie odjíždí někam daleko.

Falla [čti faja] neboli obří polystyrenová socha.

Vždycky mají nějaké téma, kterému ale cizinci nemají skoro šanci rozumět.

Kytky jako dary pro Pannu Marii, ke které chodí průvodem všichni Falleři - účastníci.

Panna Marie a její šaty vyskládané z karafiátů, které ji přinesli.

Celá ta slavnost začala v dávných dobách, kdy ve Valencii bylo hodně truhlářů. Ti na jaře vynesli přebytečný nábytek na ulice, vytvořili velké dřevěné haldy a zapálili je. Dneska to vypadá tak, že se na ulicích vyrojí velké, větší až obrovské sochy z polystyrenu a po třech dnech se zapálí a shoří. Hoří normálně na ulicích mezi domy a vypouští hustý černý dým. 

Turisti se jezdí koukat na ty sochy, jedí velmi nezdravé a někdy dost pochybné smažené buňuelos (jako donuty z těsta z dýně smažené na oleji), koukají na průvody nastrojených lidí (ty ženské šaty stojí minimálně 3000 euro), chodí v noci na venkovní diskotéky a ohňostroje.

Mascletá neboli denní ohňostroj. Petardy, pecky a bomby.

Místní lidé se dělí na dva druhy: účastníky a běžné občany. Účastníci jsou šťastní, veselí, opilí, oslavují a tancují do noci, do rána, do večera, bez přestávky. A hlavně jsou hluční, hodně a pořád. Nejhorší ze všeho jsou ty petardy. Jejich děti totiž zapalují a hází petardy kdykoliv a kdekoliv. Na ulici i na dětských hřištích. Říkám jim pyroděti. Pyroděti nosí na krku dřevěnou krabici plnou roztodivných petard, v ruce mají zápalnou šňůru, aby nemusely manipulovat se sirkama nebo zapalovačem, protože to by bylo nebezpečné, že. A rozhazují kolem sebe ty doutnající bomby jednu za druhou bez ohledu na cokoliv nebo kohokoliv. Takže běžná procházka se psy a dítětem se mění v běh minovým polem, kdy se snažíte vyváznout bez poškození bubínků a bez mokrých trenek. 

My běžní občané tedy trpíme. Za prvé ty petardy, za druhé miliony lidí (Valencie má asi milion obyvatel a na Fallas tu prý bývá až 3 miliony lidí) a za třetí prostě nic nefunguje tak jako normálně.  Tak jo, jsou tu i dobré věci. Třeba jak chodí průvody nastrojených žen a mužů s kapelama, saxofony, klarinety, trubky a bubny. Nebo rozsvěcení světel v osvětlených ulicích, kde všechno bliká do hudby. Nebo Mascletá, což je denní ohňostroj bez světel, jsou to jen petardy a rány a bomby, všechno děsně nahlas. Ale tohle všechno za přítomnosti davů lidí. Musíte se prodírat mezi lidma, všichni namačkaní, každý jde jiným směrem a všichni tam potřebujou za každou cenu. A samozřejmě ty petardy všude, kde je jen o trochu volněji, aby se dala otevřít pyrokrabička.

Světelný tunel, který se v určitý čas rozsvěcí a bliká do hudby.

Falla s osvětlením.

Dětská Falla je u každé velké Fally.

Pokud někdo budete uvažovat, že byste jeli do Valencie podívat se na Fallas, jeďte jen pokud je vám 18-25 let a neděsí vás mraky lidí. Opijete se už ráno a pak to bude asi zábava. Jet sem s dětma může jedině blázen, jestli teda nemáte doma pyroděti. Pro ostatní - je to obrovská sláva, ta atmosféra se nedá jinde zažít, je to i krása. Ale má to i svoje stinné stránky.

Recenze | Vivobarefoot baleríny Jing Jing

Dnes tu máme první recenzi barefoot bot pro dospělé. Bude jich víc... Jelikož jich máme doma docela hodně, dámské i pánské. Jednoho dne je vyfotím všechny spolu... Vlastně už v ničem jiném nechodíme. Mám jedny moc heký zimní botky na malém podpatku, ale už se mi do nich vůbec nechce. Jsem zhýčkaná pohodlností bosobot.

Jing Jing jsou barefoot baleríny značky Vivobarefoot, které existují v mnoha barevných variantách. Některé barvy se objevují a zase mizí, jiné (třeba černé) zůstávají navždy. Některé jsou hladké, jiné (třeba ty moje) mají vzor, některé jsou kožené, jiné z umělé kůže a další látkové. Podrážka je tenoučká 3 mm a pocitově snad nejtenší z těch, co mám.

Trochu nemilá věc jsou velikosti těchto balerín. Já jsem dřív normální boty nosila velikost 41, všechny Vivobarefoot mám 42 a tyto mám 43 a myslím si, že 44 by mi byly ještě líp, kdyby se v nějakém světě vyráběla velikost 44 mezi dámskými botami. A to dřív nevyráběli ani tu 43, to je novinka tak maximálně rok zpátky. Takže díky aspoň za ní!

Je to asi tím, že mají ty baleríny vzadu gumičku, která posunuje patu dopředu, a tak za patou je možná ještě trochu místa, ale prsty jsou až úplně vepředu. Některým ženám je to tak nepohodlné, že je vůbec nemůžou nosit. Mě to zas tolik nevadí, ale stejně pořád doufám, že ta gumička zpuchří a povolí.

Na šířku jsou užší než ostatní barefoot boty. My, co máme úzkou nohu, jsme za to rádi. Rády. Širší by mi padaly. Jeden pan prodavač mi říkal, že to nejsou doopravdy barefoot boty, že jsou moc úzké a vepředu nemaj dostatečný nadměrek. Asi si je zkoušel.

Kvalita provedení dobrá, trochu se jim třepí podšívka tam, kde je ta gumička, jako volné nitě z látky. Otříhala jsem je, to pomohlo. 

Každopádně se v nich chodí fakt jako naboso, hlavně kvůli té podrážce a kvůli tomu, jak drží na noze v podstatě jako ponožky. Kdyby ta gumička tak netáhla a netlačila tu nohu dopředu, byly by úplně perfektní. Ale i takhle je mám ráda.

Jen přemýšlím, že bych je obarvila na černou... Co myslíte? Nechat nebo obarvit?

Svršky | Nákupy v sekáči

Dnes se v seriálu Svršků dostáváme k nákupům v sekáči. Miluju sekáče. Tady je mých 10 důvodů:

1. Nákupem v sekáči nepodporuju velké zlé řetězce.
2. Zachraňuju kousky, které už jejich majitel nechce.
3. Šetřím planetu tím, že se nestanou odpadem.
4. Šetřím peníze.
5. V charitativních sekáčích jde výtěžek na dobré skutky.
6. Oblečení je už několikrát prané, takže bez chemikálií z výroby.
7. Baví mě, že je tam velká rozmanitost modelů.
8. Každá věc je tam jen jednou.
9. Je to dobrodružství, co se tam objeví a co najdu tentokrát.
10. Online sekáče jsou pohodlné, vyhnu se přehrabování.

Etická stránka je jasná. Místo abych kupovala nové věci ze zlých obchodů a podporovala tak jejich další výrobu, koupím si radši věc, která už tu je, která už existuje. A místo aby byla vyhozena na skládku, tak bude bydlet u mě ve skříni a bude dál používaná.

Otázka peněz je taky jasná. Já ušetřím a místo abych sypala peníze do kapsy nejbohatšímu Španělovi, přispívám na dobrou věc. Ať už jsou to charitativní sekáče jako Oxfam nebo Armáda spásy, nebo i normální sekáče, které minimálně zajišťují, že z oblečení nebude zbytečný odpad. Což je úplný protiklad toho španělského pána, který chce, aby jeho oblečení bylo odpadem co nejdřív, aby mohlo být vyměněno za další.

Další věc, kterou jsem si dřív tolik neuvědomovala, jsou roztodivné chemické látky, které nové zlé oblečení obsahuje. Protože se vyrábí v pochybných až děsivých podmínkách a při jeho výrobě se používá spousta chemických látek, které nikdo netestuje. A my si to napuštěné oblečení pak dáme rovnou na holou kůži. Vyprání tomu sice pomůže, ale nemusí odejít všechno. Věci ze sekáče už jsou většinou několikrát prané, a tak jsou z nich ty nedobré věci už vymyté.

A hlavně vám musím říct, že mě to baví. Nejvíc ze všeho mě teď baví jeden španělský online sekáč (odkaz zde.) Každé ráno jsou tam třeba tři tisíce nových kousků a jsou to krásné kousky! Zaručují se za to, že to oblečení bude kvalitní, bez vad, neseprané atd. Vybírají, co přijmou a co ne. Můžete tam poslat i svoje oblečení k prodeji (ale dají vám za něj spíš jen něco symbolického, jako za šaty, co se prodají za 200 Kč, dostanete třeba 20 Kč.) Navíc vrácení je zdarma. Minulý týden jsem tam viděla krásné šaty, pořád na ně myslím, ale byly hned prodané. A to je dobrodružství! Znáte někdo takový online sekáč v Česku?

Tady jsou fotky jedněch šatů, které jsem tam ulovila, jsem z nich nadšená! Možná je to spíš sukně.  A možná se dá nosit i obráceně. Tohle myslím tou originalitou věcí ze sekáče. Další kousky vám ukážu časem, mám s nima další plány.

Zepředu

Značka Cop Copine

Zezadu

Kojení za jízdy v autě

Minulý týden tu byl článek o autosedačkách s pultíkem (odkaz zde) a v jedné debatě jsme se dostali k tomu, jak vlastně fungují pásy v autě. A proto je tu dnešní článek s jasnou zprávou: Nekojte dítě v autosedačce za jízdy. Kojení za jízdy v autě není bezpečné.

Zdroj obrázku zde nebo zde.

Modelová situace: cesta autem, dítě, malé mimino, ze začátku je v klidu, kouká a žvatlá, pomalu přechází v mručení a brblání, začíná se nudit, pláče až řve. Je to děsný a nic nepomáhá, mrskání růžovým slonem, rachtání rachtátkem nebo klíčema, zpívání a ššššš. A přitom všichni víme, co to dítě chce, co potřebuje a co by mu pomohlo. Kojení.

Ahoj, jsem Tereza a kojila jsem za jízdy v autě. Ale už to neudělám. Naklonila jsem se totiž nad autosedačku v krkolomné pozici, ale stále připoutaná. Myslela jsem si, že pás mě přece zarazí a nepustí mě blíž k té malé hlavě. A to právě není pravda.

Základní fyzika je jasná, jakýkoliv težší předmět v autě je při nárazu vystřelen velkou rychlostí a má obrovskou sílu, která může i dospělému člověku způsobit vážná zranění. Třeba láhev s pitím. Nebo foťák. Nebo nepřipoutaný spolucestující. Což je samozřejmě nebezpečné i pro toho nepřipoutaného člověka.

Takže kojení bez pásů nepřichází v úvahu, to je jasný. Nápad vyndat dítě za jízdy z autosedačky doufám nemusím ani komentovat. Ne. Ale kojení s pásem? Když se dvakrát šikovně zalomíte, dostanete prso do požadované polohy a budete přitom pořád připoutaná. A teď se dostaváme k tomu, jak teda fungují bezpečnostní pásy v autě. Oni totiž po nárazu trochu povolí. Je v nich taková věc, která se anglicky jmenuje Force Limiter.

Funguje to tak, že při nárazu je nejdřív vyslán signál pásům, který vás trochu přitáhne do sedadla. (Ten signál je jednak z místa nárazu v předním nárazníku, a jednak přimo v pásech je zařízení, které reaguje na prudké brždění.) Jak jde tělo člověka dopředu, pás se trochu povolí, (když zaznamená určitou sílu,) aby se nezařiznul do hrudníku cestujíciho. Tak je část energie pohlcena, jinak by totiž celá síla nárazu působila na místo pod pásem a mohlo by dojít k polámání žeber a zranění vnitřních orgánů. Podívejte se na video, případně na tento tento článek s jednotlivými akty rozepsanými podle času zde (anglicky).

Takže u toho kojení, když je váš hrudník jen pár centimetrů od hlavy vašeho dítěte, vás ten pás neudrží. Trochu vás povolí. A to úplně stačí k rozdrcení malé měkké hlavičky.

Já už to dělat nebudu. Je potřeba vymyslet jiný způsob, jak dítě utišit. Viděla jsem, že se to dá vyřešit odsatým mlíkem v suplementoru a podávání přes prst. Nebo zastavit, kojením uspat a pokračovat. Větší děti už se dají zabavit a uspat i jinak, nám vždycky fungovalo zpívání. Doporučuju hodně hraček, knížek a pro případ nouze tablet, ten u nás funguje vždycky, když už to jinak opravdu nejde. Viz předcházející články zde a zde.

Recenze | boty ZeaZoo

Dnes se dostáváme k botám, které Eduard nosí právě teď. Jsou to mokasíny bulharské značky ZeaZoo. Je to rodinná firma, a to je sympatické. A řeknu vám, že jsou hezké, funkčně dobré a opravdu barefoot, jen se zvenku docela brzy a docela hodně ošoupaly.

dětské barefoot boty ZeaZoo mokasíny

Jsou to kožené boty svrchu i zevnitř, podrážka Vibram je 5 mm tlustá. Jsou krásně ohebné ve všech směrech, snad nejohebnější ze všech, co jsme zatím měli, je to fakt jen jedna vrstva kůže, nic víc. Mají špičku trochu nahoru, ale jsou tak měkké, že se to srovná, jakmile v tom dítě stojí. Jsou o dost měkčí než třeba Livie and Luca, takže jim opravdu věřím, že ta špička jde dolů. Eda je začal nosit s nadměrkem 1,5 cm a vůbec mu to nevadilo, i když zvenku ty boty vypadaly, že jsou mu hodně velké. Ale jenom to tak vypadá.

dětské barefoot boty ZeaZoo mokasíny

Velikost 24/25, délka vyndávací vložky 15,5 cm a šířka vložky 6 cm, šířka boty 7,5 cm.

S botami jsme dostali vlněnou vložku, kterou jsme tam ze začátku nechávali pořád. Trochu se shrnovala, ale to by asi šlo vyřešit přilepením. Nicméně ta vlněná vrstva se jakoby sesunula nahoru do oblasti, kde už Eda neměl prsty, a udělala tam takový hrbol. Tak jsme ji pak vyndali, až by mu noha vyrostla, tak by měl prsty na tom hrbolu. Taky se ta vlna z toho trochu ošoupala a dovnitř vložky se dostal písek, který by se tak po 10 minutách intenzivního klepání asi vyklepal. Teď je nosí bez vložek.

Boty jsou poměrně široké, i když vložka měří jen 6 cm na šířku. Jak je vidět tady na fotce, po stranách dost povolily. Jak jsou kožené a měkké, tak se přizpůsobí noze, takže ty Edovy mají šířku 7,5 cm. Vevnitř v botě po straně není žádný šev, který by omezoval nohu na šířku. 

dětské barefoot boty ZeaZoo mokasíny

Jen ta kůže zvenku se hodně ošoupala, jak je vidět na fotkách. Už po prvním týdnu nošení to bylo na botech znát. Je pravda, že je Eduard nosí pořád a všude, ale to i všechny ostatní boty a ty zdaleka nevypadají takhle. Nosí je teď pět měsíců.

Druhá věc je, že ten vstupní otvor je poměrně široký a utahuje se jedním suchým zipem. A tak mi připadá, že nedrží úplně dobře na noze v náročnějších situacích jako lezení, šplhání a běhání v terénu. Ale dítě si vůbec nestežuje a z nohy mu nepadaj, tak nevím, jestli to není jen můj pocit. Zkoušela si je i Edova kamarádka, která má hubené nožky, a i jí šly dobře utáhnout tak, aby jí nepadaly. 

dětské barefoot boty ZeaZoo mokasíny

Celkově jsem s nima spokojená, jsou měkké i široké. To ošoupání mě trochu štve, ale není to funkční vada, takže to v podstatě nevadí. Kdyby se daly líp utáhnout na noze a neošoupaly se, byly by to ideální barefoot boty.