Co je Plus test a video rozhovor s jeho ředitelem

Mám pro vás jedno zajímavé video. Je to rozhovor s ředitelem švédského Plus Testu, respektive s manažerem testovací laboratoře švédské dopravní organizace VTI, Tommym Petterssonem. Mimo jiné v něm vysvětluje, jak Plus test hodnotí autosedačky. Video je v angličtině se španělskými titulky, hlavní myšlenky najdete níže i v češtině.

Na začátku mluví Tommy Pettersson o historii VTI, že začali s testování ve 40. letech. Autosedačky proti směru jízdy se ve Švédsku objevily poprvé v roce 1964. V následujícím roce začali se sběrem dat pro budoucí PLUS test, který se stal povinným v roce 1975 pod jménem T-approval a fungoval až do roku 2008, kdy ho Evropská unie zakázala (musí být jednotné předpisy pro členské státy), a byl nahrazen evropskou normativou ECE. A tak vytvořili nové testování, které je pouze dobrovolné - PLUS test. Odkud čerpá Plus test údaje pro limit síly působící na krk? Je to tento report 514 z roku 2008 (odkaz zde nebo zde) 

Další otázka je, jestli Plus test udává hodnocení jako např. ADAC testování, jestli říká, že některé autosedačky jsou lepší než jiné? Ne, Plus test tak nefunguje, Plus test dává jen pozitivní hodnocení autosedačkám, které jsou bezpečné. Kdyby to bylo jinak, lidé a hlavně média by se zaměřili na ty negativní věci, ale myšlenkou Plus testu je být pozitivním označením. Takže když vybíráte autosedačku, měli byste hledat dobrou sedačku, která prošla Plus testem a prošla ECE testováním.

Je ve Švédsku povinné cestovat proti směru jízdy? Ne, není. Ve Švédsku ale znali autosedačky proti směru jízdy už velmi brzo a jediné autosedačky, které si mohli koupit, byly protisměrné, protože jenom ty prošly původním testem T-approval. Takže oni začali správně, začali proti směru. 

Jsou autosedačky proti směru jízdy nebezpečné při nárazu zezadu? Ne, ony jsou na to testované při schvalování podle ECE normy. Oproti tomu sedačky po směru jízdy neprochází testy nárazu zezadu, takže se neví, co se s nimi stane. Navíc obvykle při zadním nárazu je rozdíl rychlostí malý, takže se většinou nestane nic nebezpečného. A náraz zezadu je mnohem méně častý než zepředu. Nejvíc nebezpečný je podle Tommyho Petterssona boční náraz, protože vepředu a vzadu jsou deformační zóny, ale z boku ne. Ve Švédsku mají projekt Vision Zero s cílem (mimojiné) nulového počtu nehod, při nichž zemře dítě. Za posledních roky jsou to jen 2 až 3 takového nehody za rok. I když i jedna by byla moc.

Poslední otázka, kdybyste měl přesvědčit rodiče 15 měsíčního dítěte, aby ho vozili proti směru jízdy, co byste jim řekl? Použil bych těžkou helmu. To je velmi jednoduché a řekne to všechno důležité. Protože dítě není zmenšený dospělý. U dospělého člověka hlava tvoří kolem 5 % váhy těla, u jeden a půl ročního dítěte je to 25 %. S touto helmou dospělý jasně pochopí, jak těžká je ta dětská hlava. A když se zeptá dospělého, který má na sobě tuto helmu, jestli nastoupí do auta a půjdou se projet? A co kdyby měli nehodu? 100 % dospělých řekne "ne, já nechci na silnici." Jednoduché, ale funguje to. 

Video a rozhovor jsou dílem španělského projektu Acotramarcha.com

Co je nového

Zdravím Vás všechny po delší pauze, která u nás byla plná novinek. Hned Vám řeknu, co se dělo. Jen se chci omluvit za nečinnost na blogu, ale vězte, že pochopíte důvody a že už bude líp. 

Tak nejprve jsme se po pěti letech života odstěhovali ze Španělska. Rozprodali jsme nábytek, sbalili jsme 15 krabic, (které nám naštestí odvezl jeden hodný český kluk dodávkou až do Česka,) odnesli jsme několik krabic na charitu a vyhodili jsme asi tak tři kontejnery nashromážděných zbytečností. A bylo to. 

Prázdniny jsme strávili v Česku, hezky s rodinou a kamarády. Cestovali jsme, vyráželi jsme na výlety a užívali jsme si krásy rodného kraje. Třeba tak, že jsme si koupili týdenní síťovou jízdenku na vlak a jezdili jsme pořád vlakama. No uteklo to rychlostí blesku. 

Na začátku práznin jsem také zjistila, že jsem těhotná. První trimestr proběhl v tajnosti, kdyby náhodou něco, ale miminko i břicho rostou a rostou. Nicméně první trimestr mi dal docela zabrat, a to hlavně únavou. Takže jsem spala kdykoliv, kdy spal Eduard. A nějak jsem si na to zvykla a pořád to tak máme, i když už jsem v půlce těhotenství. 

Aby toho nebylo málo, na konci září jsme se přestěhovali do Belgie. Drahý tu dostal práci, tak jsme tu. Máme krásný byt, v kterém však nic není. Tak postupně vybavujeme, sháníme věci z druhé ruky a zařizujeme. Hned první den jsme dojeli do Ikey a koupili 3 matrace, spíme na zemi všichni vedle sebe. Obývák je tak velkej, že nevíme, co tam vlastně dáme, vždycky jsme řešili problémy malých bytů, jestli se to tam vůbec vejde a kam, přesně na centimetry. Teď se nám teprv po dvou týdnech podařilo zbavit se ozvěny a mám podezření, že je to tím sušákem na prádlo, co tam teď stojí... 

Naštěstí jsme tu objevili kulturu blešáků, hned druhý den byl jeden velikej hned tady u nás. Tam jsme pořídili spoustu věcí za super ceny, tak jsme další víkend našli další v okolních vesnicích a moc se nám to líbí. Jsou to obyčejní lidé, co prodávají to, co už nepotřebujou. Mají tam i hračky, takže to baví i Edu a naše sbírka aut se rozrůstá. 

Tak to jsou naše životní novinky. O novinkách na blogu to bude příště, musím totiž ješte popracovat na něčem, co chystám... Už brzy Vám to všechno ukážu.

Autosedačky | nová skupina na Facebooku

Založila jsem novou skupinu na Facebooku o autosedačkách proti směru jízdy. Jmenuje se Děti proti směru a najdete ji zde. 

Proč skupina? Jednak na námět čtenářů a jednak si myslím, že taková skupina v českém internetu chybí a měla by tam být. Musíme to šířit do světa. A taky abychom mohli sdílet své zkušenosti, tipy a zážitky. A abychom viděli, že nejsme jediní, kteří vozí děti proti směru jízdy.

Takže přijďte mezi nás, všichni jste vítáni. 

Kojící svršky | DIY úprava šatů na kojení

Mám tu pro vás první ukázku toho, jak normální šaty upravit tak, aby v nich šlo kojit.

Známe to všechny. Někdy se do nějakého kusu oblečení prostě zamilujete. Stalo se to i mě v případě těchto džínových šatů. Na kojení jsou naprosto nevhodné, není tam sebemenší přístup ke zdroji. Nejde nic vytáhnout ani stáhnout. Ale když jsem se do nich zamilovala a navíc byly v Zaře ve slěvě za 6 euro, tak jsem nemohla dělat nic jiného, než vzít je sebou. 

Pak jsem samozřejmě potřebovala vymyslet, jak to teda udělat, aby v nich šlo kojit. Už jsem se totiž viděla, jak někde ve městě vytahuju šaty ke krku, až Eduard spadne na hlavu nebo tak něco a bude potřebovat mlíko na uzdravení. Jistě by to byla zábava.

Takže jsem vzala nůžky a na ramenou jsem je rozstřihla. Chtěla jsem je šetrně rozpárat, ale nešlo by to, stejně bych musela stříhat ten lem. A když byly rozstřižené, tak jsem vymýšlela, co s nima. Nakonec jsme vymyslela patentky a kus starých džínů.

Ze starých džínů ze sekáče jsme ustříhla obdélník 12x10 cm, přeložila jsem ho podél kratšího rozměru lícovou stranou dovnitř a sešila jsem delší okraje k sobě. Vznikl tunel, který jsem otočila, a jeden kraj jsem založila zvenku dovnitř (1 cm) a zvenčí zašila. Mám hezký džínový obdelník o rozměrech 4 x 8 cm na jednom konci otevřený.

Do toho otevřeného konce jsem vložila zadní část šatů a přišila. Přední část šatů jsem olemovala tmavě modrou páskou (Pásku přeloženou podélně na čtyřikrát jsem zašila z rubu na jednom konci, podle šatů jsme si naměřila délku, tam jsem zašila druhý konec pásky, ostřihla okraje a převrátila na líc.) 

A pak už jsem jen přibyla patentky. Chce to trochu vyměřování a nechtěly mi držet na dvojité látce šatů, na obdelníku naštěstí držely, ale doporučuju vyzkoušet předem. A taky nedělejte ten obdélník moc dlouhý, pak se kroutí výstřih, já jsem nakonec ještě zkracovala posunutím patentků na šatech o trochu níž.

Jak upravit normální šaty na kojení. Snadné a účinné.

Co na ně říkáte? Nejsem žádná profesionální švadlenka, ale mám šití ráda, protože tím snadno vyrobíte úplně novou věc. A moje nové šaty se mi moc líbí! Kojící zkouškou prošly a patentky zatím vypadají uživatelsky přívětivě. Mám v plánu další úpravy a přestavby normálního oblečení na kojící, budou tu již brzy. A když budete chtít, přijďte za námi do facebookové skupiny Dá se v tom kojit? - odkaz zde.

Autosedačka proti směru jízdy a náraz zezadu

Jedna čtenářka mě svou otázkou přivedla k napsání článku o tom, jak je to s autosedačkami proti směru jízdy a nárazem zezadu. Tak se na to podíváme.

Zdroj obrázku zde.

Statistika

V tomto článku (odkaz zde) je statistika, jak často dochází ke zranění u různých typů nehod podle místa nárazu:

• čelní 51%
• boční 17 %
• zadní 9 %
• neznámý 23 %

Čelní a boční náraz jsou tedy nejčastějším typem nárazu. V těchto nehodách jsou autosedačky proti směru jízdy mnohem bezpečnější než po směru (více v mém článku zde.) Takže i kdybychom zůstali jen u této statistiky, je lepší sedačka proti směru jízdy. 

Fyzika - rozdíl rychlostí

Teď se podíváme na to, co se děje, když už k zadnímu nárazu dojde. Tyto nehody se obvykle stávají v mnohem menších rychlostech než čelní srážky. Respektive když jedou dvě auta proti sobě, jejich rychlosti se při srážce sčítají (př. dvě auta se čelně srazí, když jedno jede 100 km/h a druhé 60 km/h, je to stejné jako by jedoucí auto vrazilo do stojícího rychlostí 160 km/h.) Kdežto když se srazí auta, které jedou stejným směrem, jejich rychlosti se odčítají (př. auto jedoucí 100 km/h vrazí zezadu do auta jedoucího 60 km/h, je to stejné jako by jedoucí auto vrazilo do stojícího rychlostí 40 km/h.) Nižší rychlost, méně vážná nehoda (zpravidla).

Více fyziky - čas zrychlení/zpomalení

Co se stane s autem po nárazu? Když auto do nečeho vrazí čelně, zastaví se během setin sekundy. Jede třeba 100 km/h a během setiny sekundy stojí. Čím rychleji se auto zastaví, tím větší je síla srážky. Ta síla, která působí na pasažéry, na dítě, na jeho hlavu. 

U zadního střetu se však to přední jedoucí auto většinou nezastaví, ale poskočí dopředu tím, jak ho to zadní auto postrčí. A pak buď jede dál nebo se zastaví, ale ten čas, ve kterém dojde ke zpomalení, respektive ke zrychlení, je mnohem delší než u čelní srážky, můžou to být třeba dvě vteřiny nebo i déle. Tím pádem síla působící na dítě je mnohem menší. 

Pro představu, stejného efektu jako u čelního střetu dojde u zadního střetu jenom v případě, že hodně rychle do něčeho nacouváte. A to se nestává tak často. Nebo prostě couvejte radši pomalu...

Kde je hlava

Pokud jde o o samotný náraz zezadu, autosedačky proti směru jízdy mají obrovskou výhod v tom, že hlava a tělo dítěte jsou víc uprostřed auta, dál od místa nárazu, dál od těch plechů, které se můžou pomačkat a poranit dítě. Podívejte se na reálný příběh a fotky z nehody, kdy přesně tahle vzdálenost zachránila dětskou lebku. Odkaz zde.

Závěr

• I když vám může připadat, že čelní náraz se sedačkou po směru je stejný jako zadní náraz se sedačkou proti směru, není to pravda. 
• Statisticky je mnohem větší pravděpodobnost zranění u čelního a bočního nárazu než zadního. A tam jsou autosedačky proti směru jízdy o hodně bezpečnější.
• Když už dojde k nárazu zezadu, je dítě v protisměrné sedačce chráněno tím, že má hlavu a tělo víc uprostřed auta a dál od plechů, které se doformují a mohly by ho zranit.

Španělsko | Jídlo a čas

Pokračujeme v seriálu ze španělského života. Jistě jste už slyšeli, jak jsou Španělé v pohodě, nic neřešej, berou všechno tak, jak to plyne. Když žijete jinde než na plážové promenádě, není to tak poznat.

Rozhodně jsou otevřenější než lidé v Česku, na ulicích si povídají i s cizíma lidma, po dětech jdou jako diví, dokonce mladí kluci komentujou, jak je to dítě blonďatý a jak má modrý oči. Sousedi si povídaj, prodavačky si s vámi povídaj, lidi se psama, lidi s dětma, bez dětí, všichni. Často dostanete rady do života zcela zdarma a zcela bez vyžádání. Hlavně ohledně dětí jsou tu experti na každém rohu. Nicméně přes veškerou svoji komunikativnost a pohodu jsou Španělé děsně konzervativní. Hlavně co se týká jídla a času. Některé věci se prostě nemění. Nikdy.

Článek o jídle prokládám Edovou etudou se rtěnkou.

Rozvrh hodin na jídlo je následující: snídaně po probuzení, dopolední svačina v 11, oběd ve dvě, spaní do pěti, svačina v šest, večeřě v deset. To jsou naprosto pevné časy a pro všechny. Restaurace mají otevřeno 13:30-16:00 a pak od osmi do půlnoci, mezitím mají zavřeno buď celé restaurace nebo minimálně kuchyň. Takže když dostanete hlad v pět, jste namydlený, protože prostě všichni kuchaři v celý zemi zrovna spěj.

Tady to vypadalo, že ji sežere.

Taky druhy jídla jsou tu pořád stejný, většina restaurací se španělskou kuchyní má úplně stejnou nabídku. Smažené brambory, smažené sepiové kroužky, šunku a sýr. A pak jsou také jídla rozdělené na ty, které se jedí jenom v létě a jenom v zimě. Například v zimě se jí vývar, v jednom hrnci se vaří 5 druhů masa, zelenina, cizrna, brambor jí se to pak týden jako maso s bramborem, jako polívka, jako zelenina třeba s těstovinama a zbytky se namelou a zmaží se z nich koule. Skvělé jídlo na celý týden. Ale nikoho by ani nenapadlo tohle vařit v létě. Na jaře zmizí z obchodů směs masa na vývar a nahradí ji směs masa do rýže. 

Po jídle povinně přichází káva a dezert. Když si můj drahý český manžel objedná po tom, co dojeld jídlo, ještě jedno pivo, všichni na něj koukaj, jako by spadl z višně. Barbarství! A po obědě se jde na gintonic, ne jakýkoliv drink, ale gintonic. A tak to funguje i po večeři, včetně té kávy, třeba o půlnoci. A pak prý jdou na ten gintonic a potom na diskotéku, která začíná v pět. Jako fakt. V takovou hodinu by mě tam nikdo nedostal. Já ráda spím.

Jídlo pro děti je kapitola sama pro sebe. Tak třeba ještě předtím, než dětem narostou zuby, dostávají už ke svačině sušenky, takové ty suché sušenky bez náplně. Když jsme tu kolegyním matkám říkala, že mi to připadá divný, vůbec nechápaly, co to plácám, a to včetně biomatek. Do dvou let věku se to změní na čipsy, na nich taky není nic špatného, vždyť brambory jsou přece zelenina. Taky párek je tu považován za ideální jídlo pro děti. Když ono jim to tak chutná! 

Dobře to dopadlo. Rtěnka se rozpadla a Eda šel do vany.

No nic. Všechny tyto jídelní výstřelky jsou však vyváženy tím, že láhev dobrého vína stojí dvě eura. To pak člověk sní v podstatě cokoliv, když se to dá tak důkladně spláchnout. A děti pijí běžně jenom vodu, to je taky šlechtí. 

Autosedačky | Spravné utažení pásů

Jedna ze základních věcí , kterou se u autosedaček musíme naučit, je jak správně utáhnout pásy. Mám pro vás hezké video, kde je jasně vidět postup.

Zaprvé je potřeba pásy utáhnout při každém usazení dítěte do sedačky. Ne že je jenom nandáte a zacvaknete a potom zase sundáte. Při vystupování pásy povolíme a pak rozepneme, při nastupování je zacvakneme a utáhneme.

Titulky videa jsou španělsky, tak si to nejdřív probereme. Na začátku ukazují, jak se utahuje tříbodový pás. Jednoduše se zatáhne a je to. Pokud se dá pás chytit mezi prsty, potřebuje víc utáhnout. U pětibodového pásu však, když uděláte stejný pohyb, tak se neutáhne pořádně ta část okolo nohou, tam zůstane pás volný. Takže je potřeba nejdříve utáhnout pásy kolem nohou, pevně držet a až pak utáhnout utahovacím popruhem.

Tady je ještě jedno video v angličtině, kde to paní vysvětluje. Používá hrudní sponu, která je v USA součástí každé sedačky s pásy, slouží k tomu, aby se dítě nevyvlíkalo z pásů a aby mělo pásy ve správné pozici. Mimo jiné paní taky zmiňuje, že v autosedačce proti směru jízdy má pás začínat NA a nebo trochu POD úrovní ramen. U autosedaček po směru jízdy pás začíná NA nebo trochu NAD úrovní ramen.

Jak to děláte vy? Jak zapínáte a utahujete pásy? A víte, kde začínají pásy vašeho dítěte?

Španělsko | Líbání

Mám tu nový seriál. Za chvíli se budeme stěhovat ze Španělska pryč. Strávili jsme tu skoro pět let, a tak se s vámi podělím o některé postřehy. O věci, které poznáte jenom když tu žijete. Když jste jedním z nich, začlenění do běžného života... A začneme líbáním.

Fotky jsou z našeho oblíbeného parku Puerta del Mar ve Valencii. Je tam takhle obří fíkus.

Teda ne přímo líbáním ve francouzském stylu, ale pusinkováním. Mlask mlask. Španělé se zdraví dvěma pusami na tváře, nejdřív na pravou a potom na levou. Například Italové to dělají naopak, první pusa je na levou, takže když prijede Ital do Španělska, často dochází k pusám na pusu nebo ke srážkám nosy a tak. Osobní zkušenost.

Pusy si dávají ženy s ženami a muži s ženami. Muži s muži si podávají ruce, pokud to nejsou fakt dobří kamarádi, kteří se rádi pusinkují. Je to normální věc, všichni jsou na to připravení a všichni to očekávají. Když vás někdo představí svému kamarádovi, když se sejdete s kamarády, s rodinou, se šéfem a tak. 

O čem ale skutečně chci napsat, že tohle pusinkování se tu vyžaduje i po dětech a to ještě ve větším kalibru. "Jo ty chceš podat pití? Tady to máš, ale nejdřív besito! Pusu!" Jako chápete to? To je normální sexuální obtěžování, ale pro ně je to úplně normální věc. Příklad ze života: Každé ráno chodíme na procházku se psama a tak dvakrát týdně se stavujeme v pekárně pro chleba. Eduard dostane rohlík zadarmo, už mu ho paní podává, ale na poslední chvíli ucukne a řekne "Besito!" A vyžaduje pusu na tvář. 

Většinou stačí říct, že my to tak neděláme. Nebo že pusy se nevyžadují, pusy se dávají, když někdo chce sám od sebe. Ale je to hrozně nepříjemný, že to vůbec chtěj! (Do pekárny už skoro nechodíme, měla jsem to paní říct už poprvé, když to po něm chtěla.) Když byl Eduard malé miminko a nosila jsem ho v šátku, chtěli mi ho taky pusinkovat! Nejednou jsem strkala ruku mezi rty důchodkyně a hlavu mého dítěte. 

Mezi uvědomělými rodiči se začíná šířit informace, že to není úplně oukej. Že to ty děti učí vyhovět přáním cizího dospělého, když chce fyzický kontakt a to dítě nechce. Že fyzický kontakt není žádná povinnost a dítě má právo dělat se svým tělem jen to, co chce. A ne to, co chce jakýkoliv cizí dospělý. Vždyť je to nebezpečný pro jejich budoucí život. Taky se tu hodně mluví o sexuálním obtěžování, hodně se hlídají učitelky a učitelé ve školách. Možná to spolu souvisí...

Rada do života: Trénujte doma pusu nejdřív na pravou tvář, pak na levou. Bez podání ruky, ruku můžete dát druhé osobě na rameno. A nenuťte děti do pusinek za něco. A hlídejte si svoje děti, ať je ve Španělsku nepusinkují cizí lidé. (To píšu s nadsázkou, doufám že to chápete a nebudete odhánět španělské babičky, které se k vašemu dítěti přiblíží na víc než 5 metrů. Většina jich je neškodných. Není to země plná sexuálních deviantů.)

Z cest | Severní Španělsko

Picos de Europa

Picos de Europa

Picos de Europa, naše ranní vycházka

Už jsme dlouho nikde nebyli. Na poslední velké cestě jsme byli před čtyřmi měsíci. A minulý týden se to zrovna tak sešlo, na severu mělo být hezky, a tak jsme vyrazili. V pondělí jsme si našli ubytování a v úterý ráno jsme jeli. Ujeli jsme 2500 km za 6 dní a bylo to skvělý. Eduard tentokrát strávil většinu cest v autě, když zrovna nespal, s tabletem. Nejsem na to pyšná, ale přiznávám to. Dokonce nechtěl vystupovat, ujeli jsme třeba 800 km za den a to dítě skoro plakalo, že chce jet ještě autem. Tak to uděláme tak, že teď po návratu bude doba temna, bez tabletu, aby se ten vypálenej mozek trochu zahojil. Takže zpátky k cestě:

Den první

Z Valencie jsme jeli do Logroňa, malého města ve vinařské oblasti La Rioja, prošli jsme se, viděli jsme sochu koně, který je ve Španělsku slavný pro velikost svých varlat. Dali jsme si nějaké dobroty v jednom (jediném otevřeném) pouličním baru a jeli jsme dál. Večer jsme dorazili do domečku, co jsme si našli. Tady je odkaz a doporučuju ho všema deseti. Je to v horách, posledních 8 km je silnice jen pro jedno auto a z toho poslední 2 km jsou bez asfaltu. Když máte za sebou 800 km, tak se ten poslední úsek zdá o hodně delší... Ale stojí to za to. Domeček malý, ale krásný, s krbem a se vším, co je potřeba. Včetně topení (a to není ve Španělsku samozřejmost!) Navíc pan majitel tam má i bar a sám tam bydlí, když cokoliv potřeba, je tam. No byli jsme fakt nadšení.

Náš domečekv Picos de Europa

Sousední dům pro čtyři a Eduard jak si užívá kaluže.

Výhled z našeho ubytování.

Pohled od posledních sousedů.

Náš výhled z okna na poslední sousedy.

Výhled do kraje směrem k moři

Den druhý

Bylo hezky. Slunce a teplo. A to se tam v horách jen tak nevidí, tak jsme toho museli využít. Nejdřív jsme vyrazili na vyhlídku, prošli se vesničkama a pak jsme vyjeli k jezerům Covadonga. V létě a o Velikonocích se tam nesmí vlastním autem, jezdí tam jen minibusy a parkuje se dole v Covadonze. My jsme byli mimo sezónu, tak jsme vyjeli až úplně nahoru a nakonec. Tam bylo tak krásně! Šli jsme na tůru kolem hory mezi jezery, bylo to těsně pod hranicí sněhu, několikrát jsme šli sněhem. Naše dítě sníh moc nezná, nejdřív na něj nechtěl šahat, že studí, a pak jsme ho odtamtud skoro nemohli dostat. trasa měla asi 5 km, Eduard šel víc než půlku pěšky, zbytek v nosítku (mimochodem kočárek jsme za celou cestu ani nevytáhli z auta.) Byla to krása.

Jezera Covadonga

Den třetí

Ráno se to stalo. Mrholilo, pře domem byla mokrá dlažba a mohké kameny. Zrovna jsme vyráželi na ranní procházku po okolí. Už jsme zamykali, jen jsem šla vrátit dovnitř lopatku. Uklouzla mi na kameni vnitřní noha v zatáčce a upadla jsem hlavou na dlažbu. Jako když kácí strom. Bam. Rána jako kůň, během vteřiny mi vyskočila obří boule jako v kresleném filmu. Naštěstí jsem neomdlela, nezvracela, viděla jsem normálně, tak jsme nejeli do nemocnice, konzultovali jsme to s našimi lékaři na telefónu, dala jsem si klid na lůžku, kdy mě začala bolet i ruka na kterou jsem spadla. Krev z boule se mi vylila kolem oka, takže mám monokl a lidi si šeptaj, že mě určitě manžel bije. Nebije. A ani takovou sílu nemá, aby mi tohle udělal. No drama to bylo. Takže jsme měli klidový den jen s odpolední procházkou po okolí.

Den čtvrtý

Už jsem se mohla normálně hýbat, tak jsme pokračovali v cestě k dalšímu ubytování. Stavili jsme se na vyhlídce Mirador del Fitu, odkud je krásně vidět celé pohoří Picos de Europa, když je hezky. Nebylo hezky. Jeli jsme přes Oviedo, moc se nám líbilo, je to město v horách a zeleni. Vyjeli jsme na kopec nad městem, z kterého byl krásný výhled do kraje. Dál jsme jeli do Leónu, prošli jsme centrum, ale kromě katedrály (kam jsme se psama samozřejmě nemohli,) tam není nic moc zajímavého. A tak jsme navečer dorazili do vesničky Padrollán u Ponferrady, kde jsme měli apartmán v přízemí přímo na náměstí. Šli jsme se projít po okolí, kluci hráli fotbal na náměstí, úplná vesnická idylka.

Vyhlídka Mirador del Fitu a pohoří Picos de Europa

Mirador del Fitu a déšť.

Tady vpravo dole jsme bydleli ve vesničce Padrollán.

To je celá vesnice.

Náš výhled, bydleli jsme úplně v centru.

Okolí vesnice.

Den pátý

Ráno byl trochu mrak, tak jsme vyrazili do měst. Byli jsme v Ponferradě, kde je templářský hrad (dovnitř se se psy nesmí), potom ve městě Astorga, kde jsou hradby, katedrála a Gaudího palác, a pak jsme jeli do vesničky Castrillo de los Polvazares, kde žili dlouho izolovaní Maragatové, vypadá to tam jak před 100 lety a je to moc hezké. Dali jsme si tam k obědu slavné Cocido Maragato, neboli maragatský vývar, bylo to děsně dobrý! Všechno se to vaří v jednom hrnci, nejdřív nám přinesli mísu plnou masa sedmi druhů, potom mísu s cizrnou a zelím a nakonec tu tekutou část vývaru s nudlemi. Samozřejmě nakonec ještě dezert. Naštěstí nám dali zbytek sebou, měli jsme to dvě další jídla my i psi. Navečer jsme ještě jeli na vyhlídku na Las Médulas, to jsou bývalé povrchové doly zlata s červenými skálami a útesy a jeskyněmi. Z té vyhlídky je to fakt hezké.

Ponferrada

Castrillo de los Polvazares

Castrillo de los Polvazares

Čekání na oběd

Cocido Maragato, 7 druhů mas a talíř s cizrnou a zelím. Správnš se má jíst nejdřív maso samotný a až potom cizrna a zelí, ale to fakt nešlo.

Las Médulas z vyhlídky Mirador de Orellán

Las Médulas ve večerním slunci.

Den šestý

Ráno jsme ještě vyrazili znova na Méduly, bydleli jsme blízko, tak jsme se tam chtěli projít. Když jsme byli v půlce jedné trasy mezi skálami, začalo děsně foukat a pršet a byla zima, takže jsme běželi zpátky k autu. A už jsme jeli zpátky domů. Cestou jsme se stavili v Ávile, která má hradby s 88 věžemi kolem celého města. A pak domů. Bylo to skvělé, nás to cestování opravdu baví. A Španělsko je obrovské a je tu pořád co objevovat.

Procházka v Las Médulas.

Mezi Médulami.

Byla zima.