Z cest | Ze Španělska do Česka

Přináším report z naší prázdninové cesty ze Španělska do Česka. Jeli jsme autem od čtvrtku do úterý, tedy celkem 6 dní. Ujeli jsme 3400 km, spali jsme třikrát v kempu, jednou u kamarádky doma a jednou v penzionu. My dva, rok a třičtvrtě staré dítě a dva psi. A bylo to skvělé!

Den první

Vyrazili jsme z Valencie, jeli jsme tři hodiny do Zaragozy, z toho dvě hodiny Eda spal. Tam jsme prošli centrum, obří náměstí s katedrálou, a jeli jsme dál dvě hodiny do Pamplony. Cestou jsme se zastavili v městečku Olite s hezkým historickým centrem a hradem. U Pamplony jsme našli kemp hned vedle města, postavili jsme stan a jeli na noční prohlídku města. Ta ulice, kde se běhá s býky, byla úplně plná lidí popíjejících víno a pivo z barů, stáli nebo seděli na ulicích a bavili se. Na náměstí byl koncert veselého orchestru, muzikanti tancovali a běhali a užívali si to. Mělo to město krásnou atmosféru.

Den druhý

Ráno jsme jeli z Pamplony směrem do Bilbaa dvě hodiny, Eda spal. Prošli jsme centrum Bilbaa, je to hezké město, ale nejvýznamější je tamější Gugenheimovo muzeum, taky kolem něj byla spousta lidí. Dovnitř jsme nešli, byla tam velká fronta a hlavně by nás tam se psama stejně nepustili. Odpoledne jsme jeli na pobřeží na ostrov s malým kostelíkem San Juan de Gaztelugatxe, kam se dá dojít po úzké hrázi a schodech. Po výletě jsme pokračovali po pobřeží východním směrem, kde jsme našli kemp.

Den třetí

Ráno jsme vyjeli do San Sebastianu, bylo to míň než hodinu. Po naší skromné kempové snídani už jsme měli hlad, jenže všechny restaurace a bary s pinxos (typické jednohubky a malé porce, které jsou vystavené na baru, sami si naberete, co se vám líbí a rovnou na baru zaplatíte) byly ještě zavřené. Úderem jedenácté jsme objevili první otevřený bar, tak jsme si dali kávu a pinxos. Trochu nám tam pršelo, tak jsme jeli do Francie, Eda spal. Dojeli jsme k zálivu Ancharon, asi je to nejslavnější místo ve Francii, aspoň podle těch lidí to tak vypadalo. Přímo v městě Ancharon se nedalo zaparkovat, a to tam nic nebylo, jen plážová promenáda a ty lidi. Ale o kus dál je největší písečná duna v Evropě a to se nám moc líbilo. Večer jsme našli kemp, ale v noci už byla ve stanu pěkná zima.

Den čtvrtý

Ráno jsme měli v plánu Bordeaux. Dorazili jsme do centra asi za hodinu, prošli jsme nábřeží a historické centrum. Je to krásné město! Nemá tak výrazné jednotlivé památky, ale celkově vám připadá, jakobyste se vrátili o 100 let zpátky. Nejlepší atrakcí však byla fotána na nábřeží. Chvílema to vypadalo jako obyčejná dlažba, ale najednou začala ze zamě vycházet pára jako z rozprašovače. Děti v tom běhaly jako divé, a ne jenom děti. Pak najednou to přestalo a za chvíli se z otvorů v zemi rozlila voda a vytvořila vrstvu asi tří centimetrů, no to bylo radosti! Eda se v tom vykoupal úplně celej. A pak usnul v nosítku u mě na zádech. Rychle jsme se vrátili do auta, aby radši spal cestou. Podařilo se a jeli jsme dál napříč Francií až do Clermot-Ferrand, kde bydlí kamarádka Zuzka, která nás nechala u sebe přespat. Jak jsme byli rádi za taplo a měkkou postel!

Den pátý

Zuzka šla ráno do práce a tak jsme pokračovali dál směrem do Švýcarska. Jeli jsme poměrně dlouho, Eda spal víc než dvě hodiny. Další zastávku jsme měli na severu Ženevského jezera v Montreaux. Prošli jsme promenádu, Eduard ji projel na odrážedle. Chtěli jsme do hor, ale byly trochu mraky. Tak jsme vyjeli autem co nejvýš, mezi chatky a pastviny, a tam jsme se prošli, bylo tam krásně! Na noc jsme měli rezervaci v penzionu v první německé vesnici za hranicemi se Švýcarskem, hezké město Engen.

Den šestý

Jelikož jsme večer dojeli za tmy, nevěděli jsme, kde vlastně jsme. Ráno nás čekalo překvapení nádherného výhledu do kraje přímo z pokoje, bylo krásně, čerstvý vzduch, všude zeleň a kopce a hory. Prošli jsme se, Eda se projel na kole a vyrazili jsme přes Německo do Česka. V Německu jsme si dali na odpočívadle currywursta, poslední výletní zastávku jsme měli v Plzni a dojeli jsme domů.

Byla to skvělá cesta, bavilo nás to, líbilo se nám spaní ve stanu, Edovi a psíkům taky, líbily se nám všechny zastávky a všechno, co jsme cestou viděli. Eduard byl zlatej, v autě spal nebo si hrál (viz předchozí článek zde), chodil s námi pěšky nebo jezdil na kole nebo se nosil na zádech v nosítku. Závěrem vám teda chci říct, nebojte se cestovat s dětmi! Jde to a není to vůbec žádný problém.