KiBi nosítko - recenze a video!

Jedna ze sérií článků, které mám prozatím v hlavě, je o naší výbavě. Co máme, s čím jsme spokojení, co je na houby a tak. Protože recenzí není nikdy dost.

A začínám nosítkem KiBi, bez kterého by to u nás doma nešlo. Jako že vůbec a ani trochu. Eduard totiž velmi dlouho usínal jenom v KiBi a za chůze. Kolik kilometrů jsme se asi nachodili po našem bytě! Asi tak v roce začal zvládat usínání v posteli, u kojení a jsem tam s ním, ale už u toho aspoň nemusím pochodovat, jej! Přes den pokračuje v usínání v KiBi na gymnastickém míči, pokud není znehybněný, tak prostě běhá. Furt.

KiBi je české nosítko, které roste s dítětem. Dle mého názoru je to geniální vynález a nechápu, jak můžou lidi používat nerostoucí nosítka. Jde o to, že tady si můžete nastavit šířku nosítka mezi nohama dítěte do čtyř různých poloh. Je sice pro děti až od 4 nebo 6 měsíců (menším dětem je velké, neroztáhnout tolik nohy), ale zase vydrží do 3 a více let. A pro mini miminka je stejně lepší šátek, jak jsou měkoučká, tak potřebujou pořádně zabalit a přitulit. 

Na začátku jsme naše KiBi používali špatně, měli jsme ho špatně nastavené, teď už to vím a přiznávám na holej pupek. Na KiBi je totiž spousta různých popruhů a přesek a pro správné nastavení člověk potřebuje aspoň jedno PhD. v rodině (dvakrát Mgr. je očividně málo.) A tak jsem vytvořila videonávod, co s ním dělat, když ho vybalíte z krabice. Tak tady to je, není to dokonalé a myslím si, že jsem měla foťák trochu nakřivo, ale co už. Jo a je to anglicky, jako kompromis mezi češtinou a španělštinou. Pokud budete mít dotazy nebo připomínky, pište!

Závěrem tedy musím říct, že jsme s KiBi moc spokojení! Já i Don J. (ještě si nevybral, jak mu tu mám říkat.) Je nám pohodlné, jde krásně nastavit pro nás oba jak na břicho, tak na záda. Na zádech teda nejde dát vysoko, ale já jsem zvyklá nosit Edu v šátku hodně vysoko, aby viděl dopředu, a to v nosítkách prostě moc nejde. Příští video bude o nošení v KiBi na zádech, abyste viděli. Takže - KiBi vřele doporučujeme úplně všem. Ostatně to, že se na ně teď čeká 6 týdnů, mluví za vše, že ano.

S miminem v letadle

Eduard se narodil ve Španělsku a jelikož máme všechny v Česku, zažili jsme několik cest letadlem s miminem. Tím myslím dítě do jednoho roku. A řeknu vám rovnou, že s miminem se cestuje krásně, protože velmi často spí. 

Každé sebemenší dítě musí mít vlastní cestovní doklad, pas nebo v rámci EU občanku. O tom když tak napíšu vlastní článek, protože je to otrava, tak abyste to nemuseli číst, jestli vás to nezajímá. 

Dítě do dvou let nemá svoje vlastní sedadlo, sedí na klíně rodiče, a tím pádem neplatí letenku, jen nějaké taxy, to bývá třeba 500 Kč. Sedadlo vám většinou přidělí oni právě proto, že máte dítě (mají na to nějaký svoje pravidla, jako že nesmí být u nouzových východů atd.) Pokud není let plný a budete mít štěstí na chápavou paní na check-in přepážce, může se vám dostat i celé trojsedadlo jen pro dva rodiče s dítětem (posadí vás na kraje a prostřední sedadlo zablokuje).

Velmi doporučuju mít dítě na letišti i v letadle v nosítku nebo šátku! Malinké mimino v šátku, větší, co už se víc pohybuje a je možnost, že tam nebude chtít být celou dobu letu, tak v nosítku. Máte dítě pořád u sebe, nemůže vám ho na letišti nikdo ukrást (možná jsem trochu paranoidní, ale toho se dost bojím), nemusíte se starat o další věc navíc, mimiko v tom může spát kdykoliv bude potřebovat, nemusíte dítě pořád držet, dá se v tom kojit atd. Na kontrolu přes rámy jsem vetšinou musela nosítko sundat, nechat ho projet rentgenem a s dítětem projít v ruce. V Praze na letišti je babyroom, hledejte cedule u stropu, vedou tam schody nahoru, o kus dál se tam dá dostat výtahem, a doprava. Když si myslíte, že jste někde špatně, že tam už můžou jen zaměstnanci, tak jděte ještě kousek dál a tam to je. Je tam klidná herna, stůl, přebalovací pult, umyvadlo, mikrovlna a postýlky. Je to fakt dobrý!

Každá společnost přepravuje pro dítě do dvou let něco zdarma, podívejte se do cestovních podmínek. Třeba Smartwings (protože z Prahy do Valencie nic jiného nelítá, jinak teda s nima vůbec nejsem spokojená! ale o tom taky až jindy) má zdarma kočárek, autosedačku a cestovní postýlku. Všechno odevzdáte u check-in přepážky, kočárek si můžete (ale nemusíte, nevidím v tom žádnou výhodu, i když jsme ho tak brali vždycky) vzít sebou až ke dveřím do letadla, tam ho popadne zřízenec a donese ho dolů do zavazadlového prostoru. Dají vám ho pokaždé jinak, v Praze jsme ho měli po výstupu z letadla před autobusem, v Barceloně na pásu s nadměrnými zavazadly, ve Valencii normálně na pásu s kuframa. Pořídili jsme kočárek z druhé ruky právě do letadla, protože je dost pravděpodobné, že se mu něco menšího či většího stane. Náš první kočár má spálené gumové madlo, není to žádná hrůza, ale nepřežil to bez nehod no.

Jinak na palubu není potřeba moc věcí, Eda opravdu spal 95 % času ze všech letů. Při vzletu sedí dítě obkročmo na klíně mámy čelem k ní, což je poloha v nosítku. Od leušky dostanete pás s okem, které se navlékne na váš pás. Já pak ten dětský připínám skrz nosítko, přes šátek mi to nešlo, tak jsem ho tam jen zastrčila, stejně tím drží líp než pásem. Ale letušky na to koukaj, jestli tam ten pás máte. Při vzletu je nejlepší kojit. Na letišti jsem se vždycky snažila, ať Eda už nepije, aby si to právě nechal na ten vzlet. A jak pil, tak u toho usnul a spal celou cestu. Spolehlivě, vždycky. Asi i zvuk toho letadla ty děti uspává, i když jsme letěli v dobu, kdy Eduard normálně nepsí, tak v letadle spal. Ale na vzlet je dobré mít lahvičku s nějakým džusem, stalo se mi, že Edu jednou začaly bolet uši, nechtěl mlíko a plakal. Tak zabral právě džus, uši se uvolnily, přestal brečet a u kojení usnul. A pak bych pro jistotu vzala nějaké hračky podle subjektivního vkusu každého dítěte, dřevěné auto, plastové prase, knížku a tak. A do telefonu nebo tabletu nějaký film pro trochu větší dítě pro případ krize, i kdyby to bylo mimo vaše zásady, velmi reálně si dokážu představit situaci řvoucího dítěte, které se nudí a musí to vydržet ještě dvě hodiny...

Tak to je snad všechno. Pokud máte otázky, ptejte se. Takový dlouhý článek a přitom na tom nic není. Nosítko a kojení.

Alicante

Ve středu jsme vezli babičku a babičku do Alicante na letiště, a protože odlétaly kolem poledne, pojali jsme to jako výlet a návštěvu města. Don J. jezdí na letiště už téměř profesionáně, když k nám letí někdo ze Slezska, tak vždy do Alicante. Nicméně ve městě jsme ještě nikdy nebyli.

Z letiště jsme jeli dobrodružně bez navigace, jen podle cedulí, ale centrum jsme trefili. Zaparkovali jsme v přístavu v podzemí a vydali jsme se po plážové promenádě na sever, kde měl být výtah vykotlaný ve skále až nahoru na hrad. Výtah tam byl, ale hned u vchodu byl také zákaz psů. Zkusili jsme hlídače, jestli by to nešlo, když vezmem psy do rukou. No nešlo. Jedině v přepravce. A nahoře na hradě taky furt v přepravce. Hm, tak díky a adios.

Nevadí, trochu jsme s tím počítali. Španělé jsou prostě antipsí lidi. Tak jsme šli do ulic staré čtvrti, která je teda moc hezká. Uličky jak středomořské vesnice a turisti jen na jedné hlavní ulici s restauracema, jinak nikde. Jo, možná ještě nahoře na hradě, ale to nevíme, že jo.

Prošli jsme staré město jen tak, když se nám nějaká ulička líbila, tak jsme tam šli. Objevili jsme krásný park na úpatí kopce s hradem, byla tam i voda pro koupání psů a bylo to tam fakt hezký. Dole u katedrály jsme potkali italskou zmrzlinu, prý třetí nejlepší v celém Španělsku. Dali jsme si třeba čokoládu s limetkou a zázvorem, citrón s bazalkou, smetanovou s olivovým olejem a rozmarýnovým medem... Eduard dostal malinké kornoutky, většinu mi teda hodil na záda (skoro celou dobu byl na zádech v KiBi), ale byli jsme všichni spokojení.